Dear people... please, DON'T.

Tak jsem se zase jednou řádně vytočila nad blbostí, se kterou bych si ani neměla lámat hlavu. Bylo to při konverzaci s jistou osobou, kterou mám moc ráda, o které vím, že to nemyslela zle a která za to ani nemůže, prostě se otřela o citlivý téma a já vyletěla. A nechtěla jsem se vztekat při konverzaci, tak se vypisuju sem, kde to (doufám) nikoho nezajímá.

O čem to tu zas sakra melu? Je to vcelku jednoduchý. (Jen pro případ, že by se někdo přece jen rozhodl podívat do hloubky mých geniálních myšlenek.)

Anni blbě vidí. Well, that's quite a fact. A nosí brýle. A tohle je kámen úrazu.

Dřív nebo později na moje nevidění dojde řeč (nebo aspoň zmínka) snad s každým, ať už při mým mhouření očí, jak se snažím dohlédnout někam, na co moje kukadla nestačí ani s těma tlustejma sklama plastama, co už devátým rokem tahám na ksichtíku, nebo je to prostě jenom cizí zvědavost. Případně se k tomu dostaneme omylem, z konverzace o něčem jiným. (Což je zdaleka nejlepší možnost. Když mě totiž někdo nachytá při mhouření očí a není to člověk stiženej podobným 'handicapem', dočkám se keců. Keců typu: "Nosíš brýle a nevidíš? Jakto?" / "Ale na tohle bys měla vidět, proboha, vždyť na to vidím i já, a to jsem v dětství měl/a půl dioptrie!" / "Nepotřebuješ náhodou silnější skla?")

Odpověď: DIE AND ROT IN HELL!

(Dobře, tohle nikdy neřeknu. Ale ráda bych.)

Každopádně, ve chvíli, kdy začneme rozebírat moji oční vadu, vím, že je zle. Zákonitě se totiž dostaneme k jedné z následujících situací:

a) Kecy popsané výše. 

K tomu už fakt nemám co říct. Já mám brýle naprosto adekvátní, mít víc nebo míň, mám z toho migrény. (Každýho půl roku - a to když mám štěstí, jinak klidně i častěji - kvůli tomu, abych se dozvěděla tohle, dvě hodiny sedím v čekárně u oční, unavená ze vstávání a totálně znuděná.) Ale prostě jsem krátkozraká a fakt nevidím miniaturní nápis kilometr před sebou, navíc mi prej začíná astigmatismus, kterej znamená rozmazaný objekty v jakýkoli vzdálenosti. Pokud ty vidíš, gratuluju. Já ne, sorry, ani mě to nesere, tak mě prosímtě nech žít.

b) Nenápadné upozornění na můj 'handicap'.

Já vím, že ti lidi si to neuvědomí, že to tak nemyslí a že krátkozrakost je vcelku běžná věc. Ale stejně mi to nezabrání v tom, abych nad tím zuřila. Protože z tohohle fakt nejsem nadšená. Ona úplně stačí otázka "Proč jedeš už zase k očnímu, byla jsi tam nedávno." (a tahle otázka zapříčinila tenhle článek). Většinou je totiž formulovaná libověji. "Už zase jedeš k očnímu? Normální lidi tam chodí jednou za rok, ne?"

...nevidím ostře = jsem nenormální. Fakt dík. 

Zhruba stejnej efekt má zvědavej dotaz, jestli můžu nosit sluneční brýle a jestli jo, tak jak to s nima dělám. Ne, tyvole, jenom proto, že blbě vidím, je mi zapovězený používání slunečních brýlí, a kdybych nějaký náhodou jenom vlastnila, tak mi bude (v nejlepším případě!) uložena pokuta půl milionu.

c) "Bez brýlí bys vypadala líp."

Ano? Tak mi zaplať laserovou operaci a nebudeš se muset koukat na můj ksicht s brýlema. Nebo si nech ty kecy, díky moc.

(Čočky mi doktorka nechce povolit - prý kvůli tomu astigmatismu a tomu, že bych chtěla na tu operaci... A ještě v tom je, myslím, něco, ale nedovedu si vybavit, co. A já stejně nevím, jestli bych to s nima vydržela, přijde mi to divný a hnusný.)

d) "Nemáš ty skla nějak moc tlustý? Nemohla bys s tím něco dělat?"

.... Ne, já už to fakt nekomentuju. Budu nosit poloviční dioptrie než potřebuju, jenom, abych měla tenčí skla, který stejně nejsou vidět, dokud to nezkoumáte. Fuck logic.

e) "Ty máš čtyři dioptrie, ježiši, chuděrko, to musí bejt strašný, vidíš vůbec něco?"

Potom mám obvykle chuť být pěkně hnusná - takže si radši hraju na blbou a odseknu, že s brýlema skvěle. Popravdě, některým lidem není vůbec nic do toho, že nevidím ani blbej metr před sebe. A ten svůj falešnej soucit si můžou strčit někam, oční vadu mi to nevyléčí a pokud už předtím použili některou ze zmíněných hlášek, tak mě tím ani neuklidní, ani nepřesvědčí o tom, že to nemysl(el)í hnusně.. 

(Nejlepší kombinace:

A: "Bez brýlí bys vypadala líp, nechceš je nenosit?"

B: "Hm, ale já bez nich nevidim."

A: "Jakto?"

B: "Mám čtyři dioptrie, že by?"

A: "Omg, chudinko moje malá, zlatíčko, promiň, to jsem nevěděla... ale to musí být strašný... ty jsi vlastně skoro slepá, co?")

Facepalm. Facepalm. Facepalm.

Fuck off and die.

Drazí dobře vidící lidi. Prosím. Přestaňte se blbě ptát lidí s oční vadou. Přestaňte zkoumat, jestli nosíme dobrý skla, utahovat si z toho, že něco nepřečteme (radši nám to přečtěte), kecat nám do toho, jak ty brýle vypadají, vrtat do počtu dioptrií. Případně mít blbý komentáře k lidem, kterým vypadne kontaktní čočka. 

Já neznám nikoho, kdo by denně nosil brýle jen tak, i když nemusí. Sice mi občas pár kamarádek slintalo, jak mi ty brýle závidí (další debilní kec), ale když si na očařovi vymohly tu svoji půldioptrii, po pár dnech je zase odložily. Já bych je taky nenosila, kdybych nemusela (rozhodně ne DENNĚ), takže komentář typu 'bez brýlí by ti to slušelo víc' je mi vcelku k ničemu.

Ono to není příjemný... po těch letech to (že si musím neustále hlídat brýle, že mám na obličeji o vrtsvu víc, že ve chvíli, kdy jdu třeba do vody, prostě neuvidím, že mi skla zmenšují oči, etc. etc.) sice většinou ani nevnímám, ale stejně se občas najdu v situaci, kdy si připadám vyloženě handicapovaně, a blbý poznámky mi fakt pomůžou k tomu, aby mi bylo líp.

Já to možná jen moc hrotím... nebo spíš jsem těchhle keců zažila za posledního půl roku hrozně moc, tak to chci nějak ventilovat... (A navíc s tím měla docela problém sestřenice. Vysvětlím. 

Představte si situaci, kdy slečna v pubertě, kdy se pomalu, ale jistě začíná zajímat o druhé pohlaví a svůj vzhled, najednou začne špatně vidět, dostane brýle a připadá si s nima ohyzdně; každopádně si horkotěžko začíná zvykat. A ve chvíli, kdy už je teda snad trochu přivyklá, se odněkud objeví podobný rypálek, začne to s ní rozebírat, mít blbý poznámky a celkově si na ní něco dokazovat. Kam to asi povede? K tomu, abyste druhýmu podkopli sebevědomí na dost dlouho, stačí minuta - a jediná správně zamířená poznámka. Jen tak mimochodem.)

Prostě už mi trochu ruply nervy, tak jsem se potřebovala vypsat. Teď můžu říct, že má dušička pokoj. A kdyby si aspoň jeden člověk propříště rozmyslel debilní otázku, moc by mě to potěšilo...