Dear,
já vlastně nevím, jak mám začít. A nevím, proč ti tak říkám. Ehm, jo, to bude kvůli tomu, že v myšlenkách ti jinak neřeknu, jen občas použiju českej ekvivalent, a tvoje jméno sem vypisovat nebudu, protože nevím, kdo všechno má k blogu přístup, že. Ach jo. Jsem divná.
Každopádně, došla jsem k závěru, že v reálu tě sice pozdravím, dokážu zavést hovor, mám se s tebou o čem bavit a tohle všechno, ale co cítím ti řeknu málokdy, a když už, tak je to názor na toho, kdo co dneska řekl a kdo mi zas komplikuje život. Jenže ne to, co cítím k tobě. Maximum je nějaké oslovení typu 'Brouku' (...prosímtě, podáš mi tamto? ...prosímtě, co mám udělat?) nebo nějaký to 'zlatíčko', když pro mě něco uděláš. A úsměvy. Těma k tobě plýtvám.
(Všiml sis, že u holek tímhle plýtvám, ale z kluků tak říkám jen tobě? Všimni si, buď té lásky).