#3 - Your day, in great detail

Hned na začátek jedno přiznání. Tenhle článek píšu 16.08.2013 (já vím, to brzo) a jen děkuju Bohu, že blogspot umožňuje zpětné publikování. Doufám, že si to aspoň pamatuju dobře...

Takže. Vzhledem k tomu, že mám takovej zvláštní pocit, že den začíná půlnocí, začnu jí i já. Takhle v noci jsem prostě seděla u počítače a chatovala na Facebooku - tam jsem vydržela asi do jedný. Pak jsem se odebrala do postele s tím, že třeba přečtu něco z Bídníků... a ono to zatím dopadlo tak, že jsem se marně snažila něco napsat (recenzi, povídku, cokoliv) a jen plýtvala inkoustem (yepp, inkoustem, když píšu soukromě a ručně, píšu zásadně bombičkovým perem).

Tak nějak si nejsem úplně jistá, kdy jsem to vzdala, jestli kolem třetí nebo čtvrté, pravděpodobně někde mezi. No, a můj den pokračoval tím, že jsem se zoufale snažila usnout s vědomím, že brzo vstávám. Samozřejmě, spánek se mi nedařil a samozřejmě, že jsem se sice o těch pár hodin později (někdy kolem třičtvrtě na šest) dokázala vyhrabat z postele, ale to neznamenalo, že jsem schopná dělat věci. Prostě mi chvilku trvalo, než jsem se dala do kupy. Jo, a taky mi bylo zle, tak jsem se (véééélmi výjimečně) nasnídala a myslela si, jak jsem na to vyzrála - a ono houby, mi bylo zle ještě víc. #FuckMyLife.

Díky mému unavenému já jsem vytočila matinku (která využila možnosti ulití se z práce a šla se mnou na oční, na které bych to zvládla i sama - no jo, akorát já jí tu propustku nepodepíšu, smutný), která se mi ovšem revanšovala tím, že cestou zpátky vytočila mě (jak já miluju, když mi někdo naplánuje program na další den a vůbec ho nezajímá, že už třeba mám plány) a na autobus jsme tak šly až o půl hodiny později. Každopádně jsme to kupodivu vcelku stihly. (A mimochodem, celkem slušně jsem se pobavila v šalině, kde najednou začla nahlas, a ještě k tomu ošklivým hlasem řvát jedna z příslušnic jisté menšiny ve svém rodném jazyce na nějakého dalšího příslušníka téže menšiny - i když nevypadalo, že by se znali - tedy, nad tou hádkou jsem se nebavila, já jí nerozuměla, ale bylo fajn sledovat obličeje těch lidí okolo.)

Oční se mi díky únavě trochu slívá do jednoho, vím, že jsem se pokoušela číst na čtečce, ale bylo tam na to moc hlučno, a taky vím, že jsem měla číst písmenka zprava doleva, ale ta informace mi do hlavy vůbec nedolehla, tak jsem je četla zleva doprava a až pak jsem byla upozorněná, že to, ehm, asi nebude úplně dle pokynů. (Strašně jsem se styděla, 'cuz to vypadalo, že jsem blbá, ale já fakt jen byla rozespalá a nevnímala jsem. Spát málo je no problem, ale potřebuju být dlouho vzhůru a spát ráno/dopoledne, ne spát v noci a ráno fungovat.) No, a taky pro mě vcelku vtipná (pro doktorku už asi tak ne) situace, kdy mi před oko strčila jedno sklíčko, řekla, ať se podívám na písmenka, pak mi tam strčila jiný sklíčko a zeptala se, s kterým vidím líp. Moje odpověď byla neochotné "Nevím, vcelku dobře... Asi tak nastejno...", načež na mě doktorka konsternovaně hleděla a oznámila mi, že v tom druhým přidala dioptrii, tak jak můžu proboha říct, že je to nastejno?! (Normálně, no).

Pak jsme se s máti trošku proběhly na vlak (protože maminka prostě MUSELA do toho obchodu) a já šťastně dojela domů. Tam jsem zjistila, že jsem ztratila ankh a naštvala se - to mi bohužel vydrželo jen asi pět sekund, protože pak jsem se musela převlíknout, hodit věci z kabelky do kabelky a letět něco zařídit. Vrátila jsem se, snědla něco málo z oběda a znovu jsem letěla pryč, tentokrát jsem se prošla na poštu. Cesta mi utekla ani nevím jak, a i když jsem díky únavě byla pořád trochu zmatená, tak se mi povedlo vyřídit co jsem potřebovala.

Pak, finally!, jsem se dostala k Bídníkům. Měla jsem asi dvě hodinky čas, tak jsem přečetla něco kolem 200 stránek. A pekelně jsem se naštvala.

SPOILERSPOILERSPOILERSPOILER

Pokud jste nečetli ani neviděli muzikál ani film ani nic a chystáte se, tak si tohle neoznačujte a nesnažte se to přečíst!

(Jo, já vím, žes mě neposlechl/a)

ŘÍKÁM NEOZNAČOVAT!

Prostě, chápete to? Mám v tomhle díle čtyři oblíbený postavy a Hugo mi je na dvěstě stránkách všechny zabije.

Vypadalo to asi nějak takhle (v závorkách vždycky moje reakce):

Umírá Eponine (:'(((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((((()

-Přenesu se přes to, aspoň trochu. A pořád je to jedna z nejlepších hrdinek ever. Jako co kdy kdo napsal. Hned po Lisbeth.-

Umírá Gavroche (IT'S-NOT-FAIR!!!!!!!!!!!!!!)

-Já vím, že s tímhle jsem taky mohla počítat, ale stejně... Tohle bylo ošklivý-

HUGO MI ZABIL ENJOLRASE A GRANTAIRA (NENENENENE! Bože, PROČ?! PROČPROČPROČ?! Proč tihle dva?! OMGOMG já nechci... Fňuk... Ta scéna byla nádherná ale... fňuk... proč zrovna ti dva? Božemůj, ale to bylo tak boží, ta scéna, ale stejně, TIHLE DVA... Ne... nenene... Hugo, táhni někam, nesnáším tě! A s tebou nemluvím, kniho jedna ošklivá.)

*masochisticky to čte znovu*

-#Fangirling hard aneb Na Deviantartu a Tumblru je úplně všechno. A yepp, jsem čuně.-

BEZPEČNÁ ZÓNA

Takže asi tak. Po tom, co jsem se vzpamatovala z utrpěného šoku (který jsem ovšem musela ventilovat - thx, Nellie), jsem Nells nadšeně povykládala o řetízku z ebaye, co mi právě přišel, a znovu se ponořila do hledání fanartů a fanfiction na Bídníky (no co, když už nemluvím s originálem, tak aspoň projedu věci, co jsou tím inspirovaný.)

Zbytek večera už tak nějak... uplynul, aniž by se stalo něco dvakrát zajímavého - krom toho, že jsem na sobě začala pozorovat první příznaky nemoci, o které jsem si myslela, že je to moje polovyléčená, polopřechozená angína a vrací se. Ale vzhledem k tomu, že mám čistý krk (nic hnisavýho nikde), tak to bude asi jen můj chronický nedostatek spánku a jídla a pití.

Mám pocit, že jsem ve středu šla spát, nebo aspoň si lehnout a číst, ještě před půlnocí, ale vůbec si nejsem jistá, takže konec nechám takový trochu otevřený. Stejně už těch detailů bylo až moc...