Ssssssh! Don't say it, but I'm probably still alive...

...a že mi to trvalo, se ozvat.

Překvapuje mě, že někomu i to fňukání nad mým patetickým životem chybělo. Lidi, to nemáte co dělat nebo co, že čtete moje bláboly? Ale dobře. Jsem tu, naštvanější než kdy dřív, na klíně mi sedí Deprese (už jsme si i potykaly) a Šílenství mi kouká přes rameno, a hodlám se vrtat do every little memory resting calm in me... (Vílo, vidíš, za co můžeš ty & ten film?!)

Vlastně, navzdory tomu, komu všemu jsem znovu-rozjetí tohoto blogu slíbila (mimochodem, díky božské Ali bych mohla brzo přidat něco i na psací, takže kdo mě stalkujete i tam, stay tuned), bych na něj vesele kašlala dál (& bez výčitek!), kdybych dneska nepocítila náhlé nutkání si postěžovat. 

(Nečtěte to. Ne, fakt to nečtěte.)

Já jsem vždycky chtěla od rodiny jenom jedno: svobodu. Kousek zasraný svobody. Trošičku volnosti, abych mohla aspoň roztáhnout křídla. Život, ve kterým by se neřešilo každý moje pitomý sousto, každej můj krok, každá jedna hadra v mým šatníku, každý jedno slovo. Kde by mě prostě nechali dýchat a uvědomili si, že už nejsem malá holka, a že i když jsem udělala pár chyb, tak jsem snad i celkem rozumná.

Dostala jsem to. A pořád nejsem spokojená.

Protože já jsem vážně chtěla jen svůj prostor a nějaký možnosti. 

Jenže najednou... prostoru mám až moc. Jediný, co tu dostávám, je kýžená svoboda, ale najednou vůbec nevypadá sladce, kdepak, je to jen... nezájem a výtky. Kdykoli začnu o něčem mluvit, tak mě buď úplně odignorují, nebo je mi něžně oznámeno, jak jsem pitomá. Když něco chci nebo potřebuju, tak neposlouchají. A když mám někam jít/jet? Zajímá je jediný: Kolik je budu stát. Ne jak se tam dostanu, jestli se mám jak dostat zpátky a s kým tam jdu. Ani mě neposlouchají. (To jsem si ověřila, když jsem včera oznámila, že jdu na večeři s britskou královnou, vrátím se okolo půlnoci a beru si ty šaty z šestnáctýho století, co mám nacpaný ve dvou skříních a pořád vykukujou ven, děkuju za pochopení. Reakce? Žádná. Ani nemrkli.) Prostě totální "I don't care!" postoj.

Mě si tu nikdo ani nevšimne, všude pořád jen bratr, bratr, bratr. Vím, že přehnanou pozornost nenávidím a dávala jsem to najevo. Ale tohle... oni se chovají jako bych neexistovala... nebo jako bych byla jen otravná moucha, která si ani nezaslouží jejich pozornost. A když už, tak jen na ty dvě sekundy, nebo kolik jim trvá mě okřiknout. A že už mají problém i s tím, že budu mít narozeniny, protože to znamená, že budou muset dál celých pár stovek za dort... (Když jsem tohle slyšela, řekla jsem, že radši nechci dort. Chyba... Jak je znám, tak teď koupí ten nejdražší a budu to ještě půl roku mít na talíři, jak jsem neskromná a drahá a nevděčná a... oh, ano, pitomá.)

(Btw, bratr dostal dorty dva, aniž by si o ně říkal.)

(To já nikdy neměla.)

(A to jsem já prý byla vytoužený dítě a bratr takovej omylek. Hm. To vidím.)

(A že na mě kašlou i všichni ostatní taky člověku moc nepřidá.)

Pitomý prázdniny. 

Cítím se úplně nechtěná.

Já chtěla místo k existování.

A dostala jsem leda tak prázdnou kobku. 

Tohleto se ale prostě dlouho vydržet nedá...