První...

Dear,

já vlastně nevím, jak mám začít. A nevím, proč ti tak říkám. Ehm, jo, to bude kvůli tomu, že v myšlenkách ti jinak neřeknu, jen občas použiju českej ekvivalent, a tvoje jméno sem vypisovat nebudu, protože nevím, kdo všechno má k blogu přístup, že. Ach jo. Jsem divná. 

Každopádně, došla jsem k závěru, že v reálu tě sice pozdravím, dokážu zavést hovor, mám se s tebou o čem bavit a tohle všechno, ale co cítím ti řeknu málokdy, a když už, tak je to názor na toho, kdo co dneska řekl a kdo mi zas komplikuje život. Jenže ne to, co cítím k tobě. Maximum je nějaké oslovení typu 'Brouku' (...prosímtě, podáš mi tamto? ...prosímtě, co mám udělat?) nebo nějaký to 'zlatíčko', když pro mě něco uděláš. A úsměvy. Těma k tobě plýtvám.

(Všiml sis, že u holek tímhle plýtvám, ale z kluků tak říkám jen tobě? Všimni si, buď té lásky). 

Budeš mi ten týden hrozně chybět. Co to melu, chybíš mi už teď. Tak nějak jsem snila (sny a fantazie jsou mrchy), že bychom se mohli rozloučit nějak... nějak. A dopadlo to tak, že jsme si řekli 'čau' jen tak mimochodem, nacpaní mezi tunou dalších lidí. Beztak za to může to odpoledne. Kdyby to bylo tak, jak to mělo být původně, ještě bych si za tebou přisedla a aspoň bych s tebou trochu pokecala. Bože...

Pořád doufám ve šťastnej konec a myslím, že ještě dlouho budu. Ale tohle je taková, taková fraška, že si ani nedovedu představit, jak to skončí. A bojím se, že to skončí, protože mě to naprosto zničí. Divný, jak stačilo vyloženě pár hodin v tvojí společnosti a už se tě nechci vzdát. Co nechci. Nemůžu...