Why always me?

Někteří lidi se prostě nepoučí a nepoučí.

Ano. Vysvětlím.

Nedávno jsem se bavila s A. Nešlo o nic vážného, prostě jsme něco řešily, už ani nevím, co, a pak se řeč stočila k psaní. A já si v tu chvíli něco uvědomila. To něco by, kdybych byla normální, mohlo výrazně ovlivnit moje známky, moje záliby, můj volný čas, čas věnovaný knihám... všechno. Jenže já jsem prostě... já.

Uvědomila jsem si, že psaní už poslední dobou neberu tak vážně. Jo, je možný, že jsem dobrá. Jenže nejsem dost dobrá. Jo, je možný, že jsem odhodlaná. Ale ne natolik, abych prorazila. Jo, je možný, že mám talent. Jenže jsem ho nedostala takové množství, abych se nějak odlišila od všech těch ostatních wannabe writers.

A vůbec. Nemám dost originální nápady, nedokážu je vyjádřit, v příbězích se zabývám blbostma a stejně by to nikdo nečetl. Takže proč si pohrávat se sny na vydání, když to stejně nezrealizuju, a proč si sakra myslím, že by to někoho bavilo?

Jenže já se na to pitomý psaní vykašlat nedokážu. Dobře, s tím jsem počítala, stejně tak s tím, že kdybych nedopsala Luce, tak mě Christie s Als zabijou. A že Kapky chci dopsat a pak někde publikovat, protože mi Lola neuvěřitelně přirostla k srdci. Ale hodlala jsem to tak nějak... neřešit. Napsat klidně milion krátkých povídek, když už inspirace, ale na ty vážnější věci si dát čas. Pak je dopsat a pápá... no, prostě pak zůstat u těch povídek.

Jenže včerejší debata na Skypu s Miškou mi přihrála nápad. Nápad, který rozhodně nebude na krátkou povídku. Nápad, ze kterého mám prolog (co s těmi prology proboha mám? Je úplně miluju... tohle už je nemoc) a kousíček z první kapitoly. Nápad, který se mnou pořádně emocionálně mává, když píšu. Nápad, ve kterém do fiktivních postav zvěčňuji povahy lidí z mého okolí. Nápad, jehož hlavní hrdinka je mi příšerně podobná, a přece diametrálně odlišná.

Nazvala jsem to Panenka. Prozatímně. A ani nevím, jestli tím názvem vzdávám čest tomuhle blogu, nebo se mu spíš vysmívám.