Random messages...

... které se stejně nedostanou k tomu, pro koho jsou. Takže tak. Prostě jsem měla psavou.

Caught in nothing

Všichni věděli, co se stalo a kdy se to stalo. Jak jsem se cítila, nezajímalo nikoho. A o to, co se dělo potom, se taky nikdo nestaral. (Panenka, prolog)

 Píšu. Ne, že bych ještě věděla proč vlastně. Píšu o nicotě. O místě, kde existujete jen vy a pocity. Ty opravdu intenzivní. Zármutek, štěstí, bolest, síla, láska, nenávist. A pomalu se nořím do vlastní nicoty. Vyvolávám vzpomínky a každou zlou se snažím přebít dobrou. Chvíle bolesti zalátávám dny radosti. Chci si tam uchovat to dobré, protože bude hůř.

A tohle mě dohnalo k přemýšlení. A kupodivu jsem dnes i k něčemu došla: Jsou dva typy kamarádů. Takoví, kteří přijdou a zase odejdou, dříve či později. Pokud to byli dobří kamarádi, tak zanechají prázdno v srdci, nějakou tu bolest, ale v konečném důsledku se vám žije lépe. A potom takoví, kteří postupem času přerostou v přátele. Ty opravdové. Ty, kterým věříte, říkáte jim všechno. Ty, kteří se na vás nikdy nevykašlou, když je zle. Ty, se kterými máte vzpomínku snad na každou blbost, ať už je to chatová konverzace nebo reálný zážitek. A když odejdou ti, příšerně to bolí.

Why always me?

Někteří lidi se prostě nepoučí a nepoučí.

Ano. Vysvětlím.

Nedávno jsem se bavila s A. Nešlo o nic vážného, prostě jsme něco řešily, už ani nevím, co, a pak se řeč stočila k psaní. A já si v tu chvíli něco uvědomila. To něco by, kdybych byla normální, mohlo výrazně ovlivnit moje známky, moje záliby, můj volný čas, čas věnovaný knihám... všechno. Jenže já jsem prostě... já.