My unhealthy relationships

So. I don't even know why I'm writing this and I know even less why I'm writing in english. Probably 'cause I'm hoping in some improvement of my skills? We all know this won't happen, but why shouldn't I try at the very least?

I've been thinking for a while now and due to some big changes I'm trying to make in my life, I've decided that I should write and write and write until my frustration is gone. So, here I go... 

Dear people... please, DON'T.

Tak jsem se zase jednou řádně vytočila nad blbostí, se kterou bych si ani neměla lámat hlavu. Bylo to při konverzaci s jistou osobou, kterou mám moc ráda, o které vím, že to nemyslela zle a která za to ani nemůže, prostě se otřela o citlivý téma a já vyletěla. A nechtěla jsem se vztekat při konverzaci, tak se vypisuju sem, kde to (doufám) nikoho nezajímá.

O čem to tu zas sakra melu? Je to vcelku jednoduchý. (Jen pro případ, že by se někdo přece jen rozhodl podívat do hloubky mých geniálních myšlenek.)

Ssssssh! Don't say it, but I'm probably still alive...

...a že mi to trvalo, se ozvat.

Překvapuje mě, že někomu i to fňukání nad mým patetickým životem chybělo. Lidi, to nemáte co dělat nebo co, že čtete moje bláboly? Ale dobře. Jsem tu, naštvanější než kdy dřív, na klíně mi sedí Deprese (už jsme si i potykaly) a Šílenství mi kouká přes rameno, a hodlám se vrtat do every little memory resting calm in me... (Vílo, vidíš, za co můžeš ty & ten film?!)

Vlastně, navzdory tomu, komu všemu jsem znovu-rozjetí tohoto blogu slíbila (mimochodem, díky božské Ali bych mohla brzo přidat něco i na psací, takže kdo mě stalkujete i tam, stay tuned), bych na něj vesele kašlala dál (& bez výčitek!), kdybych dneska nepocítila náhlé nutkání si postěžovat. 

(Nečtěte to. Ne, fakt to nečtěte.)

Caught in nothing

Všichni věděli, co se stalo a kdy se to stalo. Jak jsem se cítila, nezajímalo nikoho. A o to, co se dělo potom, se taky nikdo nestaral. (Panenka, prolog)

 Píšu. Ne, že bych ještě věděla proč vlastně. Píšu o nicotě. O místě, kde existujete jen vy a pocity. Ty opravdu intenzivní. Zármutek, štěstí, bolest, síla, láska, nenávist. A pomalu se nořím do vlastní nicoty. Vyvolávám vzpomínky a každou zlou se snažím přebít dobrou. Chvíle bolesti zalátávám dny radosti. Chci si tam uchovat to dobré, protože bude hůř.

A tohle mě dohnalo k přemýšlení. A kupodivu jsem dnes i k něčemu došla: Jsou dva typy kamarádů. Takoví, kteří přijdou a zase odejdou, dříve či později. Pokud to byli dobří kamarádi, tak zanechají prázdno v srdci, nějakou tu bolest, ale v konečném důsledku se vám žije lépe. A potom takoví, kteří postupem času přerostou v přátele. Ty opravdové. Ty, kterým věříte, říkáte jim všechno. Ty, kteří se na vás nikdy nevykašlou, když je zle. Ty, se kterými máte vzpomínku snad na každou blbost, ať už je to chatová konverzace nebo reálný zážitek. A když odejdou ti, příšerně to bolí.

Why always me?

Někteří lidi se prostě nepoučí a nepoučí.

Ano. Vysvětlím.

Nedávno jsem se bavila s A. Nešlo o nic vážného, prostě jsme něco řešily, už ani nevím, co, a pak se řeč stočila k psaní. A já si v tu chvíli něco uvědomila. To něco by, kdybych byla normální, mohlo výrazně ovlivnit moje známky, moje záliby, můj volný čas, čas věnovaný knihám... všechno. Jenže já jsem prostě... já.

Skin & bones

Bavím se tak s E. (ano, přiznávám, o otázkách postavy a obličeje a vzhledu) a zase jsem si vzpomněla na ty prázdniny. Na počáteční zhubnu trochu přes břicho, z čehož se s postupujícím jarem a létem vyklubal šílený boj s tělem o každé kilo dolů. On ten pocit byl šíleně nádhernej. Najednou vidět ty změny, pevnější tělo, pěkný čísla na váze, zapínat menší kalhoty. A taky kurevsky, kurevsky, KUREVSKY návykovej. Zasraná pýcha.

A když mi to došlo... začal boj o zastavení toho hubnutí. A to, jak jsem to nedokázala... Já jsem byla zbabělec. Já jsem to nechtěla zastavit. Mně se to líbilo. V obchodě si říkat o Sko. Pak o XSko. Pitomý XSko, kterýho se nemůžu zbavit. (A pak až o XXSko. Velikost, kterou vedou snad jen v dětskejch odděleních. Ale to až pozdějc.) Byla jsem na sebe hrdá. Byla to úžasný. Nádherný. Byla jsem hubená, měla jsem plochý břicho, boží nohy, nádhernou postavu. Když jsem někam šla, poprvý v životě jsem zažila, že se po mně někdo otočil. Bože můj, jak já to milovala. Bylo to fucking fabulous.

A pak to bylo zasraně frustrující, sledovat sama sebe. To, jak se z ideální postavy stala vyhublinka, které sice lezla pánev (takže sen všech anorektiček), ale neměla nic, co by jen připomínalo prsa.

Love, hate... everything.

Občas moje okolí trošku nechápu. Mám být chápavá, obětavá a ochotná se pro kohokoli nechat takřka zabít... a pak zjistím, že dotyčnému nestojím ani za jednu blbou informaci nebo úplnou banalitu, co by ho stála pět minut času. Potěší.

Spousta lidí, o kterých jsem si myslela, že jim můžu věřit, mě zklamala. Hádám, že většina z nich to tak nemyslela, ale... nemají být bezohlední a používat všecko, co řeknu/napíšu proti mně. A ještě se pitomě obhajovat ("Je to pro tvoje vlastní dobro.") Hovno pro moje dobro. A ti, kterým pořád ještě říkám všechno; problémy, svoje myšlenky, názory, nápady i  blbosti jako jakej jsem měla den... ti tady nejsou. Jak smutné. Co smutné?! Na zabití.

Celkově si v tomhle světě začínám připadat trochu... neužitečná. Nevím, z čeho ta myšlenka pramení, ale... nějak na mě všichni kašlou. Vrací se to, co jsem napsala do prvního článku tady: chci do školy. Bude mi chybět volný čas a vyspávání a ponocování a to všechno, ale uvidím tu jednu osobu, která mě chápe.

My bleeding pocket

Jo, definitivně. Moje peněženka sténá, brečí, krvácí a schovává se přede mnou. Mám pocit, že teď by se mohla nacházet někde pod skříní, ale ne, že bych si tím byla jistá. No co, občanku postrádat můžu, kartičku na bus taky... jen bez průkazky do knihovny to asi tak úplně nepůjde. 

Uvidíme. Možná ji ještě vylovím. Pokud se mi tedy omluví za ten útěk...

And then everything went silent .

Ehm. Nějak nemám ve zvyku psát úvodní články, toho už si snad někdo musel všimnout. I když pochybuju, že mě někdo následuje po všech těch blozích. Nechápejte mě špatně. Já miluju BL. Ale potřebuju místo, kde může vypustit a nemyslet. Kam můžu psát osobní bl(b)áboly bez toho aby je někdo četl.

Připadám si jako cvok, když se těším na pondělí. Protože o víkendu tu není nikdo, kdo by mi dodával útěchu. Může celé hodiny ležet a číst, ale this isn't quite enough. Když se rozhodnu socializovat a vlezu na chat, všichni mě nakonec nenápadně odignorují (čemu se divím? Já jsem tak zajímavá až jsem nezajímavá). Zato ve všední dny jsem šťastná. Naprosto, úplně a dokonale šťastná.

Mám někoho, kdo mě chápe. Někoho, s kým vydržím, s kým dokážu trávit čas. Poslední dobou mi vadí lidská společnost. Respektive, společnost všech ostatních (vyjma někoho). Každý něco chce, každý potřebuje radu... anebo si prostě vylít zlost. Tak tu sedím, piju kafe, těším se na to, jak nebudu spát a hladím Šklíbu po imaginárním kožichu. A odpočítávám sekundy do pondělí.