Jestli ty nebudes ****

...tak jsem se zas jednou nezdravě vytočila. Nejsem normální. Udělat toho tolik pro člověka, kterého očividně nezajímám? Celá já. Proč ne. Já se snažila, ale on mi za to nestojí. Nestojí. Už bych si to měla ksakru zapamatovat. Není to fér. Není to rozumný. Měla jsem hned poslechnout všechny, co mě varovali. Fakt mi to za to asi nestálo... :)

No nic. Nebudu to dál hrotit. Jen si budu muset zapamatovat, od koho dát ruce pryč - a proč že vlastně... :)

Conclusion

I do not need to enlarge my boobs; I need to enlarge my self-esteem.

I do not need to lose my weight; I need to lose my self-loathing.

COWARD

I did it again.

Magor.

Už mi asi vážně hrabe.

Fuck it

Tak jsem teď víceméně omylem (no, kvůli někomu... to je fuk) probrouzdala starý konverzace s jednou osobou. S osobou, se kterou se momentálně nebavím a ta osoba mi tak chybí... Snažila jsem se přesvědčit se, že nechybí, ale... nejde to. Chybí. Chybí. Zatraceně moc mi chybí.

humiliated and betrayed

poslední dobou jsem si od jedné osoby dost nechávala šlapat po hlavě. wait. ono to vlastně nebylo jen poslední dobou, bylo to i dlouho předtím. já to vždycky snášela a většinou jsem nic neřekla. ale občas už je to prostě moc i na mě. to, co mi ta osoba provedla dneska... vlastně se mi tím jediným zasraným slovem vysmála do obličeje... 

očividně jí na mně nezáleží ani zpoloviny tak, jak mně záleželo na ní. no jo. ona už má jiný lidi, kteří ji podrží. už mě nepotřebuje. tak proč se mě elegantně nezbavit?

ale vrtat se v tý ráně svejma otázkama fakt nemusela.

Awkward.

Cecilie, já tě zabiju.
Já se do toho seriálu tak zažrala.
Zrovna ve chvíli, kdy si říkám, že nepotřebuju další čas-žeroucí aktivity, protože konečně trochu skopu do kupy oba blogy.
Ale fakt mě to baví.
Well... jsem fakt zvědavá, kdy půjdu dneska spát... :D

Btw, Tečky jsou coury mezi interpunkcí!

Poznatek.

Na to, že občas sním jabko, který chutná úplně jako hruška, jsem si vcelku zvykla.

Na ostružiny tak sladký, že chutí připomínají maliny, už taky. 

Lesní jahody, který jsou občas taky svým způsobem malinový, mám hrozně ráda, ani jsem si zvykat nemusela. 

Ale že jednou kousnu do rajčete a ono bude chutnat jako liči, tak to by mě v životě nenapadlo.

Miluju...

...když mi do života začne kecat tzv. Dokonalej člověk.

Dokonalej člověk umí všechno nejlíp. Dokonalej člověk prostě ví, jak na to, a jiná cesta pro něj neexistuje. Dokonalýmu člověku je taky jasný, že jsem naprostej debil a že to prostě nemůžu umět, a dává mi to najevo. Dokonalej člověk umí i to, co nikdy nezkusil, a je expert na to, o čem v životě neslyšel. Dokonalej člověk spustí hysterickou scénu ve chvíli, kdy něco dělám - ne špatně, ale jinak, než jak by to udělal on (případně jinak, než mi on řekl). A ve chvíli, kdy se mi to i tím jiným způsobem povede, začne mi Dokonalej člověk pro jistotu cupovat sebevědomí na kousky zase přes něco jinýho, aby dosáhl svého kýženého zadostiučinění.

A těchhle zasranejch Dokonalejch lidí je v tomhle baráku o sto procent víc, než dokážu unýst. 

(A taky mě děsí, že bych jednou mohla být taková taky). 

When you're on the edge and falling off

Úplně miluju ty neohleduplný lidi.
Slečny, co ví, že jsem nešťastně zamilovaná a dost se kvůli tomu trápím.
Tytéž slečny, co jsou šťastně zamilované a neustále mi to cpou před ksicht. A v lepším případě jsou ty dotyčný ještě neskutečně nádherný holky, aby mě to nemrzelo málo.
A ještě do třetice - právě ty výše popsané, které si stěžují, že je jejich láska na týden na dovolené/na brigádě, takže se vidí jen po večerech/bydlí daleko.

Tyvole. Co já bych dala za to, kdybych měla takovýhle trápení místo toho, že 'on' mě očividně nechce a já ho zoufale miluju a s tím nic moc nenadělám.
Co bych dala za to být taky jednou šťastná.

Já bych tak ječela, když mi někdo udělá tohle...
Místo toho to prostě udusím v sobě a dotyčným vůbec nic neřeknu. Co víc, snažím se je uklidnit.
Zajímalo by mě, jak dlouho si ještě takhle nechám jejich jehlovýma podpatkama cupovat tu křehkou trochu duševní rovnováhy na kousky.

At the end

Vždycky mě zajímalo, jaký to je, být na samým okraji.

Vždycky mě zajímalo, jaký to je, udělat ten jeden krok.

Vždycky mě zajímalo, jaký to je, umět lítat...

Odznova.

Jinak.

Sense & pride & everything and... Nemo?!

Mám boty! Eh, myslím to vážně! Jakože... boty. Vysoký. Bílý (to jim nevydrží). Chlupatý. Tyhle. Jsou příšerný, šílený, odporný, divný, chlapský, já vím. Ale miluju je. Nazula jsem je asi před pěti hodinama a ještě jsem je nesundala. Fakta: nepotí se v nich nohy, jsou pohodlný, nepřekáží, neklapou, nedělaj díry v zemi, snadno se nazouvaj. Ideální. Moje nová nejmocnější zbraň. Spolu se svetro-šatama.

Dá se v botách spát?

Dochází mi inspirace. Chci říct, šílenej & úděsnej život, šílenej & úděsnej život, Nemo..., šílenej & úděsnej život, ...my name forevermore, šílenej & úděsnej život. A tak dál.

Mišku zajímalo, co jsem. Hrozná mrcha, vychytralá potvora a holka s rozhoupanou psychikou. Šílenec nadšenej z bot, co se nikomu líbit nebudou, nenapravitelnej knihomol a kofeinovej závislák. Protivná zrzka, která tě zabije kvůli pravopisné chybě. Například. Doufám, že to stačí, aby jsi si udělala obrázek, dááárling.

Přemýšlela jsem, co by mi pomohlo. Co by mi trochu srovnalo psychiku. Zjistila jsem to. Potřebuju jistotu. Někoho, o koho se můžu opřít. Někoho, ke komu uteču od rodiny, když to bude k nesnesení. Někoho, kdo mě podpoří... Prostě potřebuju to, co kurva nemám.